Текст

Ať  bylo  C mně i  F jí tak  G šestnáct  C let, F ,  G 
zeleným   C údolím  Ami jsem si ji  D7 ved', G7 
byla   C krásná, to  C7 vím, a já měl st F rach, jak  Fmi říct,
když na řa C sách slzu  G7 má velkou jako h C rách. F ,  C 

R:  C7 Sbohem,  F lásko, nech mě  Dmi jít, nech mě  Emi jít, bude  Ami klid,
   žádnej  Dmi pláč už nespra G7 ví ty mý  C nohy toula C7 vý,
   já tě  F vážně měl moc  Dmi rád, co ti  Emi víc můžu  Ami dát,
   nejsem  Dmi žádnej ide G7 ál, nech mě  C jít zas  F o dům  C dál.

 A tak šel čas, a já se toulám dál,
v kolika údolích jsem takhle stál,
hledal slůvka, co jsou jak hojivej  fáč,
bůhví, co jsem to zač, že přináším  všem jenom pláč.

R:

Rec: Já nevím, kde se to v člověku bere - ten neklid,
co ho tahá z místa  na místo, co ho nenechá, aby byl
sám se sebou spokojený jako většina  ostatních, aby
se usadil, aby dělal jenom to, co se má, a říkal jenom to,
co se od něj čeká, já prostě nemůžu zůstat na jednom
místě, nemůžu,  opravdu, fakt.

R: